Tohle město budu vždycky milovat a důvod, proč tomu tak je, nelpí na velkých zkušenostech, či činech. Stačí střípky, které je důležité si zapamatovat.
Musel jsem si to odstartovat nějak strašně stylově a “stylově” pro mě tenkrát znamenalo “parafrázuj Dědictví…” Tedy pěkně do Slavie. Na sifon. Zcela jistě vím, že jsem to považoval za vrcholně humorný výstup a s odstupem let se za to čím dál více stydím. Hlavně proto, že ve mě sílí pocit, že jsem byl dle reakce tehdejšího personálu této kavárny asi tak pátým člověkem, který v inkriminovaný den dostal podobně vtipný nápad.
V Bohunicích na balkoně jsem značně pod vlivem křičel, že “su Brňák” a bratrsky zval bezdomovkyni s třínohým pejskem, aby to šla s náma zapít do bytu, kde jsem byl tenkrát poprvé.
Byl jsem absolutně unešen novými kulturními vlivy. Především přátelé ze severovýchodního cípu republiky na mě tenkrát působili jako živoucí kulturní dědictví této země. Kam se hrabe paní Vondráčková.
Šesté patro kolejí Bratří Žurků. Přijíždím jako první (nutno podotknout, že taktéž jako první komunu zde vytvořenou opouštím, ale to předbíháme) a čekám, kdo (co) se zjeví. Prvního odvážlivce chytám za rukáv, táhnu jej dolů na pár piv, abychom se seznámili. Po návratu burcujeme celé patro, které se vůbec nebrání, naopak všichni rychle zjišťujeme, že alkoholický potenciál se na tak malém prostoru nashromáždil s dechberoucí intenzitou a následujících pár měsíců kolem mě prosviští rychlostí blesku…
… jestli si někdo myslel, že kuchyňka bude sloužit k vaření, šeredně se pletl
… legendární splachovací výlevka, do které se rozhodně nevylévala špinavá voda z kýblů…
… skoro k dokonalosti dovedený komunismus, kde je doslovně všechno všech. Nemáš jídlo? Nevadí, druhý pokoj je otevřen, i když v něm nikdo není – ber dle libosti. Nemáš co kouřit? Platí stejné pravidlo. Po pár dnech se na šestém patře nezamykalo ani ve dne ani v noci a všechno bylo tak nějak společným, rodinným majetkem. Velkou neslušností, koledující si o vyloučení z komuny, bylo dostat kapesné a nepropít jej celé s rodinou okamžitě v den “výplaty”
… Šnek. Tedy vlastně jakýsi snack bar pod budovou. Pivo běžně na sekeru, jídlo, ve chvílích největší nouze, zdarma. Protože nás kuchařky měly rády, vždycky jsme mohli přijít na nějaké ty brambory s česnekem, abychom neumřeli a mohli nadále restaurační zařízení živit nezřízenými večírky.
… Music evenings, kytary, improvizace seroucí celou budovu s výjimkou šestého patra.
… v pozdějších fázích kolejbáby, které si rády dojely nahoru pod záminkou upozornění na rušení nočního klidu vypít svou denní dávku fernetu.
… chvíle hrůzy, ve které dostávám mafiánsky přes držku ve zvenku uzamčeném baru, kde jsme ukradli a následně rozbili bílou kulečníkovou kouli. Ano, nedělá se to, nicméně reakci, kdy nás zastaví silný offroad, ze kterého vyběhnou bojoví psi a majitel nás vyzve, abychom nastoupili a v baru podali ke zmizelé kouli vysvětlení, jsem skutečně nečekal.
… Dětsky ostudně jsem dálkově pohřbil svůj první vážný vztah, abych se rovnýma nohama a notně pod vlivem vrhl do vztahu nového. V bodě nula jsem to považoval za řešení mající blízko absolutnímu ideálu, v dalších týdnech jsem si postupně uvědomoval, jak že to bylo zbabělé a netaktní. Přesto doufám, že mi bylo odpuštěno.
Zkrátka – v průběhu pouhých čtyř měsíců více, než bohémského života, jsem poznal spoustu lidí, se kterými, pevně doufám, budu spojen až do konce života. Považuji za velké štěstí, že se na tak malé ploše koncentrovala taková parta šíleně různorodých lidí, kde ovšem výborně fungovala mezilidská chemie. Proto, i když jsem velmi brzo za svj tehdejší životní styl dostal řádně za vyučenou, bych i z dnešního úhlu pohledu neměnil.
Potom přišla první oslava Silvestra na novém působišti, po které už bylo více než jasné, že nějaké udržení se na škole je velmi utopickou myšlenkou. Cítil jsem se příšerně, nikoliv z toho důvodu, že bych byl zklamán sám sebou, ale že jsem svůj laxní přístup musel reportovat dále do rodiny. Potupa, ostuda, zklamání, které nebylo ventilováno nijak expresivně, nicméně intenzivně probublávalo na povrch ze slov v mnoha následných rozhovorech, byť i o malicherných, každodenních záležitostech. Z dnešního úhlu pohledu to beru jako nejlepší možnou lekci, která se mi mohla dostat…
… nečekal jsem a našel jsem si práci
… zkousnul jsem zuby a šel dělat něco naprosto podřadného, čemu jsme se my, myšlení bohémové ve vyvěšených svetrech, štítili snad nejvíce. Šel jsem prodávat po telefonu. To, že to může být ideální start do nového života, jsem si začínal já uvědomovat poměrně brzy, rodina to ovšem vstřebávala velmi dlouho a jen s velkou nechutí.
Když se tak ohlížím zpět, vlastně mi připadne, že jsem měl asi více štěstí než rozumu, že jsem nějakou shodou okolností stál ve správnou chvíli na správném místě.
Do Firmy jsem nastoupil v době, kdy podnikání na internetu a s ním spojený zájem o online marketing byl na šíleném vzestupu. Nějaká krize byla otázkou daleké budoucnosti a tudíž se toho potenciálu dalo poměrně slušně využít.
Měl jsem tu čest být defacto od začátku ve společnosti, která se na své ploše záběru stala v průběhu let vskutku dominantním hráčem na trhu, operujícím v několika zemích a zaměstnávající desítky až stovky lidí. No a vzhledem k tomu, že jsem potenciálu internetu od začátku maximálně věřil, že jsem měl kolem sebe vždycky perfektní partu lidí, která mi pomohla se rozkoukat, dodala mi sebevědomí, učila mě a vedla mě k tomu, že nejlepší je dávat si co nejodvážnější cíle, jsem teď po více než sedmi letech u jedné společnosti tam, kde jsem rozhodně netušil, že budu ve chvíli, kdy jsem poprvé bázlivě zvedl telefon a zkusil si s někým popovídat o tom, jestli by si něco nekoupil. Dostal jsem příležitost naplno prodat svou soutěživost, touhu být nejlepší, což se mi také docela dařilo, ať už v přímém střetu s klientem, nebo v dalších čtyřech letech, kdy už jsem to spíše učil další.
V Brně jsem také začal trochu psát.
Založil jsem si blog, když se podívám na první příspěvky (no, co si budeme povídat, ono to nebylo otázkou jen nějakého prvotního rozepisování, ono se to v této kvalitě táhlo hrozně dlouho), mám občas cukání to jedním kliknutím zásadně promazat. Síla nostalgie je ovšem ohromná a nějak to prostě nejde. Ano, byl jsem pitomec a předpokládám, že až si v pětatřiceti budu číst toto, budu se u toho červenat stějně, jako dnes nad slinty z období před nějakými šesti lety. C´est la vie.
Začal jsem trochu více přemýšlet na písničkami. Z přitroublého pseudopunkera se ze mě stal stejně přitroublý pseudofolkař, který si myslel, že udělá díru do světa a nějak se mu to nepovedlo.
Opojen svou vlastní dokonalostí jsem byl strašně překvapen, když mi na koncerty přišlo průměrně 5-10 lidí rekrutujících se výhradně z řad mých nejvěrnějších souputníků. Abych mohl svou hvězdu prezentovat i dále, pořidil jsem si první vůz, trojdvéřový Peugeot 206, kterým se jezdilo na štace. Po pár dobrých pokusem a nečetných špatných jsem to na dlouhou dobu vzdal až ve chvíli, kdy mě v Bruntále nepřišel podpořit vůbec nikdo. I mykee-crew, která se tam nechala odvézt, raději volila konzumaci guláše a piva v hospodě, než aby musela poněkolikáté předstírat zájem o písničkářovu tvorbu.
V průběhu let jsem si to své brnkání všechno také zdokumentoval, nahrál jsem tři alba, z nichž to první bylo dokonce recenzováno magazínem Folktime.cz. Tuším, že jsem se tenkrát v ročním srovnání umístil někde na šestém místě od konce zhruba z padesáti vybraných titulů.
Život šel dál…
… stěhoval jsem se. Bydlel jsem v bývalém špajzu ve vile na Žlutém kopci. První samostatné bydlení s dívkou bylo v Modřicích, kde byla šílená kosa a strašilo tam. Potom bydlení ve dvou na ploše zhruba deseti metrů čtverečních v Králově Poli, kde byla zase šílená kosa. Bílovice nad Svitavou a pokus o další budování vztahu, které nevyšlo a nakonec Lesná, která se stala mou srdcovkou. První, opravdu samostatné bydlení, (znovu)nalezení sousedi, útočitě v pravém slova smyslu.
… Rozcházel jsem se, ehm, spíše dostával kopačky. S M. tuším, že třikrát, definitivně krátce poté, co jsme to zkusili v posledním útočišti. Jsem dalším příkladem toho, jak slepovaná váza může být sice designově relativně zajímavá, nicméně jednoho krásného dne se stejně znovu rozsype. Bylo to blbé, ale všechno zlý je k něčemu dobrý, protože…
… jsem se znovu zamiloval. A přes to, jaký umím občas být, to trvá již přes rok…
… který byl snad tím nejpřelomovějším v mém životě.
Hned na začátku jsem našel M.
V jeho průběhu jsem intenzivně přemýšlel nad tím, že je třeba udělat dramatickou změnu, opustit Firmu a začít znovu. Dramatické změny proběhly, řekněme, že veškerá ta “optimalizace” v druhé polovině loňského roku mě stála hodně bezesných nocí a hodně slz, nicméně přežili jsme to. Ve Firmě stále zůstávám a cítím, že to pouto je zase o trochu silnější. Dokonce tak silné, že jsem po usilovném přemýšlení kývl na to, že opustím milované Brno a za novými výzvami se přesunu do Prahy, což jsem také na začátku letošního roku učinil. A ne sám, M. šla se mnou. Do absolutně neznámého prostředí, s nutností dát v Brně výpověď, bez vidiny okamžitého zisku místa. Je to hezké, dojemné, asi nejhezčí gesto, které vůči mě kdy kdo v minulosti udělal.
A aby se nám tady nezačínalo tak divně, rozhodli jsme si oba splnit svůj sen a koupili jsme si pejska. Fenku labradora, do které jsme oba zbláznění a tak to má být.
Brno mi hodně dalo, něco vzalo, ale pozitiva rozhodně převažují.Vždycky se tam budu rád vracet, ostatně tam mám stále velmi slušnou základnu skvělých lidí, na které nechci zanevřít, či zapomenout.
Pes mi žere nohu, takže tu melancholii nebudu prodlužovat a zakončím to údernickým zvoláním Vstříc novým zítřkům!
Pevně doufám, že i na novém místě a v novém životě bude co zaznamenávat, převypravovat a sem tam přikrášlovat.
